Stála na podiu, hlavu sklopenou, světlé vlasy jí padaly do čela. Zpívala
soustředěně a přesto uvolněně. Dělila se s námi o radost a krásu obsaženou v
hudbě.
Prstem si četla v notách. Papír byl bílý jako sníh, ale její prsty v něm
dokázaly najít skryté značky.
Stála tam, sama za sebe, a za ní orchestr a celý sbor, a ona zpívala sólo; na
rozpažení vzdálena od dirigenta, kterého neviděla. Přesto dýchala současně se
stovkou dalších hudebníků neomylně vedena neviditelnou taktovkou dirigenta.
Stála tam, a nebyla sama.
Jejich hudba naplnila celý kostel i srdce nás všech.
