pondělí 17. prosince 2012

Slepá sopranistka

Stála na podiu, hlavu sklopenou, světlé vlasy jí padaly do čela. Zpívala soustředěně a přesto uvolněně. Dělila se s námi o radost a krásu obsaženou v hudbě.
Prstem si četla v notách. Papír byl bílý jako sníh, ale její prsty v něm dokázaly najít skryté značky.

Stála tam, sama za sebe, a za ní orchestr a celý sbor, a ona zpívala sólo; na rozpažení vzdálena od dirigenta, kterého neviděla. Přesto dýchala současně se stovkou dalších hudebníků neomylně vedena neviditelnou taktovkou dirigenta.

Stála tam, a nebyla sama. Jejich hudba naplnila celý kostel i srdce nás všech.

sobota 24. listopadu 2012

Má milá,

slyším Tvůj tichý smích,
vidím ten pohyb, kterým si odhrnuješ vlasy z čela,
cítím Tvůj dech, když usínáš,
teplo Tvé dlaně v mé ruce,
tep srdce, tlumeně, z hlubin noci,

klid, který z Tebe září a dává mi sílu,

radost z Tvé blízkosti,
radost
a naději.


Jen nevím,
zda to je minulost,
nebo budoucnost,
nebo pouhý sen.