Stála na podiu, hlavu sklopenou, světlé vlasy jí padaly do čela. Zpívala
soustředěně a přesto uvolněně. Dělila se s námi o radost a krásu obsaženou v
hudbě.
Prstem si četla v notách. Papír byl bílý jako sníh, ale její prsty v něm
dokázaly najít skryté značky.
Stála tam, sama za sebe, a za ní orchestr a celý sbor, a ona zpívala sólo; na
rozpažení vzdálena od dirigenta, kterého neviděla. Přesto dýchala současně se
stovkou dalších hudebníků neomylně vedena neviditelnou taktovkou dirigenta.
Stála tam, a nebyla sama.
Jejich hudba naplnila celý kostel i srdce nás všech.
pondělí 17. prosince 2012
sobota 24. listopadu 2012
Má milá,
slyším Tvůj tichý smích,
vidím ten pohyb, kterým si odhrnuješ vlasy z čela,
cítím Tvůj dech, když usínáš,
teplo Tvé dlaně v mé ruce,
tep srdce, tlumeně, z hlubin noci,
klid, který z Tebe září a dává mi sílu,
radost z Tvé blízkosti,
radost
a naději.
Jen nevím,
zda to je minulost,
nebo budoucnost,
nebo pouhý sen.
vidím ten pohyb, kterým si odhrnuješ vlasy z čela,
cítím Tvůj dech, když usínáš,
teplo Tvé dlaně v mé ruce,
tep srdce, tlumeně, z hlubin noci,
klid, který z Tebe září a dává mi sílu,
radost z Tvé blízkosti,
radost
a naději.
Jen nevím,
zda to je minulost,
nebo budoucnost,
nebo pouhý sen.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)